Evaluaci aktivit Spolu v Pošumaví se věnujeme každé pololetí a nebylo tomu jinak v prosinci 2024 a v lednu 2025. Roční evaluace je přeci jen zevrubnější. Nezahrnuje jen zvýšenou administrativní aktivitu týmu Spolu v Pošumaví (především manažerky projektu, která má za úkol pestré zpětné vazby všech členů týmu poskládat dohromady, a vytvořit z nich jednotnou zprávu). Je také o návratu zpět, vzpomínání na uplynulé akce a rozhovory s lidmi, které podporujeme a máme s nimi už navázané vztahy. Nyní máme za sebou dva roky projektu Spolu v Pošumaví – co bylo v uplynulém pololetí v našich aktivitách nejdůležitější a co nám "zafungovalo"? 

• Homesharing: výzva na sociální síti (na Facebooku) o tom, že hledáme nové lidi pro podporu homesharingu v Pošumaví (vytvořili jsme tým, který se začal stabilizovat); nevzdali jsme se, i když jsme si v roce 2023 zažili karamboly a téměř rozklad pracovního týmu, který bude podporovat homesharing v Pošumaví (prošli jsme supervizemi, podpořili jsme se v osobní rovině, posílili jsme PR a propagaci na místní i celostátní úrovni a hlavně jsme celou dobu věřili myšlence homesharingu – to nás motivovalo); setkávali jsme se s podobně naladěnými lidmi, inspirovali a vzdělávali jsme se a zůstali jsme napojeni na hlavní metodicko-podporovatelskou organizaci Děti v úplňku. 

• Neformální péče: setkávali jsme se nejen s lidmi ze Spolu v Pošumaví, ale i s lidmi z neformální péče (od rodin po úřady) – inspirovali jsme se, získávali jsme informace, učili jsme se od sebe navzájem, podporovali jsme se a síťovali se na důležité lidi a organizace. To byla jedna věc, která pro nás byla nejvíc. Druhá byla setkávání s lidmi, které podporujeme a kteří jsou součástí – pečující jednotlivci a rodiny a lidé, kteří potřebují péči. Hodně vzpomínáme na náš diskuzní workshop, kdy jsme řešili invalidní důchod. Také nám hodně utkvělo v paměti, jak jsme se snažili v rámci vzdělávacího semináře s pomocí lidí z Nadace Via přemýšlet nad tím, jestli lze na podporu pečujících rodin získat podporu i přímo z komunit. Pro nás je hodně důležité setkávat se s nadšenými a motivovanými lidmi, kteří chtějí pomoci ve změně (aby se pečujícím lidem lépe žilo). Probíhaly osvětové besedy v obcích, podporovali jsme individuální pečující a pomáhali jsme propagaci lídrů a organizací, kteří se snaží pečující lidi podporovat. 

• Aktivní rodiče: Měli jsme obavy z řízení projektu, který spolufinancuje Evropský sbor solidarity. Naše MAS s tím doposud neměla zkušenost a byla to pro nás výzva v různých směrech (nejen v těch administrativních, ale i zda bude o akce zájem). Nakonec byla na našich akcích vysoká účast (úplně největší na akci "Smyslohrátky").  Samozřejmě jsme měli strach z finančího nebo administrativního průšvihu, který jsme si nechtěli dovolit. Přínosem bylo překonání obav a pomoc od týmu, hlavně manažerky projektu a finanční manažerky projektu Spolu v Pošumaví. Odměnou nám je stále se rozvíjející komunita aktivních maminek z Klatovska, které se naučily řídit akce a projekty, a plánují nové dovednosti v projektovém řízení a podpoře komunitních a solidárních aktivit používat dál. 

• Paliativní péče: My navazujeme na starší aktivitu (projekt) na Sušicku, přílišná propagace paliativní péče nám nepřijde úplně vhodná a pořád pracujeme. To pro nás bylo nejdůležitější. Dostali jsme se do nových sfér a hlavně jsme se "nesežrali". V pomáhajících profesích je to často největší dar. 

• Komunitní spolupráce: Vzdělávali jsme se a posouvali jsme se v podpoře komunit společně. To bylo nejdůležitější. Podporovali nás organizace jako Rosteam, Nadace Via nebo Nadace Partneství a učili jsme se různé přístupy komunitní práce. Další a celoživotní vzdělávání nám v uplynulém pololetí připadá jako nejdůležitější hodnota (kromě dlouhodobé radosti ze sdílení, spolupráce, angažovanosti lídrů v komunitách atd.) . Zažili jsme si v našich obcích úspěchy i neúspěchy, které se pořád snažíme hodnotit slovy naší kolegyně – jako výzvy.  Nejdůležitější bylo neztratit naději a stavět na tom, čemu věříme (dobrovolnictví, spolupéče o veřejný prostor a krajinu, která je naším domovem). 

• Řízení projektu: Největší hodnota je v týmu Spolu v Pošumaví. Máme pestré aktivity, jsme jedinečné osobnosti a všechno si to nakonec sedlo. Posouváme se jako tým Spolu v Pošumaví, a hlavně jako součást MAS Pošumaví, kupředu. Snažíme se hlídat si administrativu, ale hlavně se pořád zaměřujeme na lidi – realizační tým i naše skupiny, které podporujeme. Od toho se odvíjí naše projektové kouzelné slovíčko: indikátory. To je počet lidí, kteří se zapojí... akce, které se odehrají a tak dále. Zase pro někoho velký strašák. My máme radost, že se nám cíle zatím daří naplňovat, i když nejdůležitější je pro nás pořád ten sociální rozměr, který se – obzvláště srdcařům – daří občas v číslech vyhodnocovat těžko. Během uplynulého pololetí jsme získali zase spoustu nových kontaktů a inspirace zvenčí. 

V týmu #SpoluvPosumavi jsme se letos na podzim zase zaměřili na vzdělávání. O víkendu 30. 11. a 1. 12. jsme absolvovali seminář "na míru" ke komunitní práci. 

O čem byl?

• Metoda a pilíře komunitní práce

• Hledání témat v komunitě, příprava veřejného setkání

• Uschopňující a poskytovatelský přístup

• Sdílené lídrovství

Co řekly lektorky po semináři?

"Když jsme vás poznaly, uvědomily jsme si, jak cenné bylo jet přes celou republiku až do Pošumaví. Už dlouho jsme nezažily tak uvědomělou skupinu, která má opravdový zájem o vzdělávání v komunitní práci a rozvoj komunit".

Co říkali účastníci?

"Metoda je hodně o osobním rozvoji." (manažer)

"Až tady jsem se rozhodl některé věci neřešit, třeba to, že někdo na nějakou akci nepřijde. Je to jejich svobodná volba a já můžu mít radost, že tam jsem já a vedle mě další nadšenci." (lídr v komunitě)

"Já jsem hodně poskytující člověk. Tenhle přístup může přinášet dost frustrací." (komunitní pracovník)

"Sice se s metodou seznamujeme, ale stejně jsem si to nedokázala představit napříč celou komunitou. Před seminářem bych šla, něco bych pro ty lidi udělala a myslela bych si, že rozvíjím komunitu a jejich sousedskou solidaritu a pospolitost." (komunitní pracovník)

"Jako rodič jsem naprosto poskytující člověk. I jako zaměstnanec nebo člen v komunitě. A není to špatně, jen je potřeba si uvědomit, co z toho plyne. Že pak nemůžu očekávat, že si druhá strana vezme to moje téma za své a bude jednou angažovaná, uvědomělá a samostatná jako já." (lídr v komunitě)

"Mě zaujalo, že stačí i tři angažovaní nadšenci z jedné obce, kteří společně místo, kde žijí, rozvíjí. Sice říkáte, že to je úplně ta nejnižší hranice, ale mě to trochu uklidnilo." (komunitní pracovník)

"Hodně jsem tu překračovala komfortní zónu, ale pořád jsem se tu cítila bezpečně." (lídr v komunitě)

"Já s komunitami nedělám. Ale upřímně, metoda je uplatnitelná v hodně rolích, které člověk má." (manažer)

"Uvědomila jsem si, že v té komunitě, kde teď jsem, a kde to spojování vůbec nefunguje, není moje chyba. A také, že to není o mně. I když lidi na začátku volali: chceme hřiště!, na schůzky nakonec chodí jen vedení obce. Takže teď to není téma komunity, ale vedení. Jenže já jsem tam pro komunitu. Musím se vrátit na začátek." (komunitní pracovník)

"I já se musím vrátit na začátek a znovu zmapovat potřeby a témata. Skupinka, se kterou více než rok pracuji, je uschopněná, dobrovolnicky a týmově spoluorganizuje akce, a já už je nemám kam rozvíjet." (komunitní pracovník)

"Před vstupem do komunity (spolku) jsem byl hodně dole. Ale teď rostu díky lidem okolo mě i vzdělávání. Hodně mě zaujalo sdílené lídrovství, že nemusím být v jakési hierarchii někde dole, ale jako partner se můžu držet na stejné úrovni jako ostatní. A že se v tom můžu pořád zlepšovat." (lídr v komunitě)

Ano, všichni se můžeme zlepšovat. A s Rosteam [rostem, rostým] to vážně stojí za to! Sledujte jejich semináře na www.rosteam.cz. 

Kontakt: Anna Svobodová, svobodova@masposumavi.cz, 770171432

"Když se sen stává skutečností", aneb dárcovství v komunitách pohledem Jany Bukvové, dlouholeté fundraiserky a lektorky spolupracující s Nadace Via.

Poděkování: 

Děkujeme za zajištění akce a podporu pro #spoluvposumavi a #prachenzije od Nadace Via a lektorce Janě Bukvové, za laskavou péči a útulný prostor v Hotel Prácheň Horažďovice, za dopolední zázemí během semináře pro rodinu Jany v Mateřské centrum Horažďovice, za spoluorganizaci a zajištění občerstvení MAS Pošumaví, z.s. #spoluvposumavi, za dokumentační fotografie od Honzy Novotného a za spoluorganizaci skupině z Prácheň žije! Prácheň. Bez podpory všech zmíněných by to nebylo tak pěkné, milé a hlavně užitečné.

Co se dělo?

Seminář byl rozdělen do dopolední a odpolední části. První část byla pojatá jako úvod do tématu, druhá byla hodně praktická a o sdílení zkušeností (Jany i účastníků).

• Pojmenovali a vymezili jsme si fundraising a jeho pilíře. Ze všech zmiňovaných jsou za nás TOP tyto: je to o příbězích, vztazích, komunikaci, a o systematické a týmové práci (fundraising fakt nejde dělat v jednom).

• Diskutovali jsme o postupech fundraisera a kladli si otázky: Věříme tomu, co děláme? Víme, proč chceme s dárci pracovat? Jsme lidem srozumitelní a odráží se naše vize v tom, jak s lidmi komunikujeme? Dokážeme si říct o zpětnou vazbu? ... Vždycky a všude je fundraising reálný, i na malé vesnici, jen mít ten sen (!), parťáky do týmu (!) a chuť a čas pustit se do toho.

• Znovu jsme se vrátili k tomu, že musíme vědět, na co přesně a kolik potřebujeme. Bez rozpočtu to nepůjde.

• Ukázali jsme si na jednom příkladu, jak rozdělit cílovou částku a koho konkrétně oslovit.

• Mluvili jsme o tom, jak cestu k daru lidem usnadnit. Uvědomili jsme si, že na úplné jednoduchosti a samozřejmosti občas úplně zapomínáme.... Mimochodem, už máte na vašich webových stránkách nebo na letáku na první dobrou viditelné číslo účtu, kam je možné zaslat dar?

• Diskutovali jsme o tom, kdo je dárce. Začali jsme u rodiny a přes rozšiřující se kruh jsme se dostali až k odpůrcům.

• Kdo nemá rád tabulky, toho Jana zklamala. Stejně jako rozpočet, jsou pro práci fundraisera nevyhnutelné (tabulky jsou dokladem naší zdlouhavé titěrné poctivé práce, obsahují úplně všechno, takže jsou jen naše).

• Pak už jsme mluvili o tom, jak si připravit terén, jak pracovat s různými okruhy dárců, jaké akce dělat, jaké platformy a prostředky lze k práci s dárci používat.

• Jana motivovala naše pošumavské obyvatele k osobním dárcovským výzvám (třeba k narozeninovým sbírkám, které mohou odstartovat další, později už větší veřejnou věc). 

Za vším jsou obyčejné lidské příběhy, ty naše, i ty vaše... ale v konverzaci fundraiserů s dárci by měli mluvit hlavně darující (v poměru 20:80). Prakticky těžké, že.... Ale uvidíte ty změny.

Protože jsme s Janou Bukvovou pořád ve spojení, neváhejte se na nás (#spoluvposumavi nebo teď už i #prachenzije), ale hlavně na Nadace Via obrátit s prosbou o radu.

Držíme palce všem, kdo to chtějí zkoušet.

A nakonec zpětná vazba od jedné účastnice semináře:

"Začátek byl informativní, pro někoho určitě přínosný, ale hodně jsem toho už znala. Víc mě oslovila odpolední část, ve které každý mohl říct svůj názor, to bylo mnohem praktičtější. Velmi mě zaujala myšlenka osobní narozeninové sbírky. Zkušenosti všech, lektorky i účastníků, byly hodně inspirativní a motivovaly mě k tomu, abych se podobným způsobem snažila vést studenty na naší střední škole – ráda bych tyto myšlenky dostala nejen do školy, ale hlavně do pracovní praxe a života studentů. Zajímal by mě program Dobro-druzi a uvažuji nad tím, že bychom se zkusili zapojit.“

Pokud budete mít zájem o seminář "Jak na zdroje do komunit", neváhejte jej navštívit v Praze pod hlavičkou Nadace Via (https://www.nadacevia.cz/vzdelavani/), nebo dejte vědět, třeba zase za půl roku něco společně vymyslíme.

Kontakt: Anna Svobodová, svobodova@masposumavi.cz, 770171432

Hodnocení pečující maminky z Klatovska: 

„Můj syn je atypický autista. Chce samostatně bydlet, byl důležitým prezentujícím hostem na konferenci v Klatovech, jezdí se mnou na všechny úřady a do sociálních služeb. Jestliže se dostane příští rok na autistickou konferenci, tak budu hrdá máma. Svoje potřeby a přání o samostatném bydlení dokáže vysvětlit téměř sám všem úředníkům z našich spádových měst i z krajského úřadu. V srpnu 2024 dosáhne plnoletosti a bude si moct začít plnit svá přání. Možná to nebude dnes, zítra ani pozítří, ale nakonec stejně bude vše v pořádku. Chtěla bych poděkovat těm, kteří mi pomáhají s mým synem. Hlavně Lence Ticháčkové, službě Jdeme dál a centru sociálních služeb Stod. Děti s postižením nemusejí být jen doma nebo v ústavu, je víc cest a víc možností (volně převzato z profilu na sociální síti maminky a z osobního rozhovoru).“ Ivana Kunešová

Hodnocení komunity Prácheň: 

„V prvním pololetí roku 2024 jsem se účastnila většiny akcí, které naši členové organizovali. S mým manželem jsme pomáhali s technickým zajištěním dubnové oslavy Prácheň žije! ve Velkých Hydčicích a červnové Noci kostelů na Práchni. Své role, kterou jsem si naplánovala – napomáhat opravě kostelíka na Práchni – jsem se teď nemohla moc ujmout, protože v kostele probíhá rozsáhlý archeologicko-architektonický výzkum. Líbí se mi, že jsme ve spolku pestrá skupina. Někdo se věnuje víc hradu, někdo víc kostelu, někdo víc rezervaci. Opět jsme se zabývali otázkou vyváženosti ochrany památky, přírody a potřeb návštěvníků. Tenhle dialog mi přijde hodně potřebný. Ve Velkých Hydčicích je těžší najít hybatele aktivit na Práchni, proto je dobře, že nadšenci přicházejí i zvenčí, motivují nás a pomáhají nám s fyzickou údržbou (rezervace, hradu…) i s oživováním paměti místa.“ Šárka Čáňová

„Za půl roku jsme spolu s Velkými Hydčicemi, Horažďovicemi a dalšími dokázali vyčistit hrad. Napomáháme k zachování historie pro další generace, ať už fyzicky nebo akcemi. Dokud se Prácheň nevyčistila, nikdo pořádně neviděl a nevěděl, co kopec schovává a jak je tam ta památka velká. Díky brigádám jsme místu dali po dlouhé době pozornost a mohli jsme víc přemýšlet nad jeho ochranou. Já chodím na brigády ve skupině, ale drobnou údržbu jsem schopný udělat i sám. Zrovna nedávno jsem svým srpem vyčistil přístup k naučným keškám naší pátračky. Na podzim plánuji, že bych rád pomohl s údržbou jabloňové aleje při pěšině z Horažďovic na Prácheň. Kdyby letos spolek nevniknul, stalo by se totéž, co s horažďovickou Oborou: Místo by se postupně vrátilo do zarostlého, neudržovaného stavu a aktivita té spousty lidí by se zase téměř vynulovala. Prácheň by mizela a my bychom zase zapomínali.“ Jiří Chaluš

„Mně komunita pomáhá při kostelničení na Práchni. O kostel se starám už léta, chodím ho větrat, uklízím ho před bohoslužbami, vysypávám koše před kostelem, informuji velkohydčickou obec a horažďovickou farnost o stavu kostela… Aktivity lidí v tomto pololetí byly užitečné z mnoha důvodů. Ten nejvýraznější všichni vidí, místo ožilo. Vyčistilo se, uspořádalo se hodně akcí, hodně se udělalo. Sice se zvedla návštěvnost, ale to jsme přeci chtěli, probudit zájem lidí o Prácheň. Největší hodnotu vidím v tom propojování. S naší farností podporujeme otevření kostela, protože se ukazuje i lidem, kteří by do něj normálně nepřišli (třeba z důvodů obav). Otevřeli jsme ho navíc při Noci kostelů, teď ho otevíráme při komentovaných prohlídkách a archeologických přednáškách. Na jaře mi pomohlo hodně lidí. Kdyby ta komunita nebyla, nebyly by akce, nebylo by nic tak výrazného. A zase bych na to byla sama.“ Jana Kotrbová 

„Já si tu rostu fotograficky. A rád v tom Práchni pomáhám. Baví mě, když moje fotky dělají radost ostatním. Je fakt, že výrazná změna přišla s novým foťákem a profesionálním vybavením, které si postupně pořizuji. Ale změna přichází i zkušeností a častým focením. Kvůli pěkným fotkám jsem schopný vstávat i ve 3 ráno anebo stojím hodiny na jednom místě. Je pro mě důležité, aby fotky vypadaly dobře. Začínám se orientovat v grafických programech a pořád se hodně učím. Na focení a úpravě fotek strávím hodně času. Jsem ale taky hlavně brigádník a rád na Práchni fyzicky pracuji. V tomhle pololetí jsem začal jezdit i na dobrovolnické akce jinam, na Mouřenec, do Rabí… Vždycky se tam seznámím s jinými nadšenci, které pak můžu napojovat na lidi kolem Práchně. Hodně mě naplňují ty kontakty a vztahy. Já myslím, že aktivita lidí jen tak nezanikne. Ta skupina je teď hodně motivovaná.“ Jan Novotný

„Hostil jsem členy v Envicentru, půjčoval jsem várnice a pracovní pomůcky na akce, byl jsem na brigádě. Do budoucna budu rád, když nás i na údržbu aleje na pěšině z Horažďovic na Prácheň, jejíž výsadbu jsem před lety inicioval, bude víc lidí. To je jako na Práchni. Pomáhá tomu společná údržba motivované skupiny. Bez komunity by sice Prácheň zůstala na svém místě, ale postupně by zase všechno zarostlo, což by byla škoda. Za krátký čas se kolem Práchně podařilo aktivizovat hodně lidí a organizací, podařilo se nastartovat veřejnou angažovanost. Pokrýváme pořádně jen dvě obce, ale ta skupina má v našem kraji neobvyklou hodnotu. Potřebujeme i ty lídry kvůli udržení kontinuity. Ti se starají o obyvatele, rozvoj památky, vyhledávají možnosti zdrojů, na to často nemají samosprávy čas. Nárazově (zakázkově) to pak stojí mnohem víc peněz než když se o místo stará komunita pozvolna pořád.“ Tomáš Pollak

„Byl to fičák! Hodně jsme kolem Práchně všichni vytvořili a změnili. Prácheň se za tohle pololetí zpřehlednila, otevřela a ukázala místním lidem, co může poskytnout. Jsme si tady navzájem prospěšní, ať už z hlediska péče a údržby hradu, kostela a přírodní rezervace, tak z pohledu mezilidských vztahů, které se kolem Práchně budují (něco jako „Prácheň lidem, lidé Práchni“). Je výhodné, že je pár lidí organizováno i ve spolku, protože mají větší možnosti než jednotlivec. Kdyby ta organizace nebyla, věřím, že by na Prácheň chodili pomáhat jednotlivci nebo malé skupinky dál, ale bylo by to málo výrazné. Kdybych se podívala na moji roli – podpora komunikace – tak byla v prvním pololetí tohoto roku naplněná. Měla jsem hodně času, a i když jsem pracovala víc než vloni od počítače, věnovala jsem se komunikaci, PR, sociálním sítím i koordinační práci.“ Simča Sládková

„Byli jsme v tomto pololetí tak aktivní, aniž bych si vůbec dokázala představit, že by to tak mohlo být. Jednak hodně propagujeme Prácheň, jednak se ukázalo, že jsou lidé schopni udělat něco navíc. To není úplně běžné. Dnes obvykle myslíme spíš na osobní prospěch. Chtěla bych se teď víc zaměřit na svou roli, a to kontrolu aktivit lidí, kteří působí ve spolku, aby něco neudělali špatně. V následujícím období se plánuji věnovat obnově turistického značení okolo Práchně a ráda bych se s ostatními podílela na údržbě a zlepšení orientace v síti naučných stezek na Práchni. Komunitě dávám velkou osobní podporu, účastním se hodně akcí (koordinačních schůzek, přednášek, oslav…), byla jsem také u maturit a vybírala jsem s ostatními logo a vizuál Práchně. Do komunity jsme přišli, protože jsme tam chtěli být a něco dobrého udělat pro Prácheň společně. Zůstali jen ti, kteří s námi zůstat chtěli.“ Marie Šimonová

„Zúčastňovala jsem se brigád, chodila jsem na schůze a akce kolem Práchně, organizované i třeba Střední školou Horažďovice. Spolu s menší skupinkou jsem připravovala Noc kostelů a zapojila jsem do organizace akce žáky ze ZŠ Blatenská, kde pracuji. V tom ostatně spočívá moje úloha: Edukace, osvěta a začleňování našich žáků, potažmo celé školy do aktivit kolem Práchně. Nacvičili jsme malé divadlo, v němž jsme zdramatizovali známou pověst O propadlém zvonu. Představení ukončené prácheňskou lidovou písničkou U panského dvora náš Vitoušek orá bylo součástí oficiálního programu Noci kostelů. Do budoucna bych chtěla vzít děti i na brigádu. Prácheň přináší příležitosti vytvářet si tu přátelské vztahy a napomáhá k sociálnímu začleňování, například když se sem přistěhujete nebo po letech vrátíte. Hlavně díky Facebooku se povědomí o Práchni dostalo do celého regionu.“ Jana Zelená 

„Největší pokrok vidím v tom, že aktivity kolem Práchně rozpoutaly debatu. Neoživilo se jen to místo, ale hlavně to téma. Jakmile se o tom mluví, je to důležité. My jsme tu důležitost Práchni teď společně dali. Hodnotu veřejného dialogu vidím v tom, že Prácheň a její problematiky se neřeší už jen v úzkém okruhu odborníků nebo někde v hospodě. Řeší se veřejně, kultivovaně, s účastí aktérů a odborné i široké veřejnosti. Díky dotazníkovému šetření jsme tu začali poprvé rozlišovat typy lidí a začali jsme se zajímat o to, co chtějí. V tomto pololetí jsem zpracoval průvodcovský sylabus, se kterým mi pomohli členové a horažďovické muzeum. Sylabus pomůže ty prohlídky na Práchni udržet bez ohledu to, jestli je povedu já nebo jiní průvodci. Osobně si cením toho, že jsem tu víc poznal lidi, které jsem znal jen od vidění, a že se ve skupině cítíme všichni hodnotně.“ Roman Vaněk 

„Já vidím velikou změnu přímo na Práchni po brigádách. Účastnil jsem se akcí o něco méně než vloni, ale skupině hodně fandím. Akce očividně přilákaly na Prácheň nové lidi i ty, kteří sem byli zvyklí chodit. Všem to přineslo nové zkušenosti, poznání a zážitky. Co se opravdu podařilo, je to logo. Práchni a lidem kolem ní se dala specifická tvář, získalo to nový význam, dala se tomu celému hlavička a dostalo se to mezi lidi. V podstatě se jedná o budování nové kultury a lidi k tomu jako k nějaké nové věci začínají přistupovat. Výzvou do budoucna je podpora samostatné iniciativy dobrovolníků, aby se zachovaly nejen akce (brigády, Noc kostelů, prohlídky…), ale aby neustále přicházely nové podněty a inovace. Ideálně s účastí i mladých lidí. Měli bychom si začít vychovávat více lídrů, kteří to potáhnou, budou přecházet do zodpovědných rolí a hlavě budou chtít další vést.“ Jana Fux

„Pomáhal jsem v oblasti mediálních kanálů a grafiky. Zaváděli jsme vizuál na sociálních sítích, tvořili jsme PR výstupy. Pomáhám s výstavbou nového webu, který spustíme v následujícím období. Původně jsem chtěl hlavně tvořit videa a k tomu bych se rád časem vrátil. Snažili jsme se nastartovat zájem mládeže (Instagram, mládežnický projekt), ale ještě jsme nekápli na tu správnou notu. U těch sociálních sítí to chce čas, trpělivost a každodenní péči. S mladými lidmi je potřeba vybrat nějaké konkrétní malé téma, protože zatím je Prácheň strašně velká věc. Čemu je potřeba dávat pořád nejvíc energie a pozornosti je to tmelení lidí. Jako celek to postupuje dobře, ale pomalu, a pořád v tom není potřebná stabilita, což je po tak krátkém čase pochopitelné. Za ten půlrok mám ale pocit, že na Prácheň chodí víc lidí a o Práchni víc slyším. Prácheň se stala hlavně pojmem. To cítím u víc lidí.“ David Šiman 

Hodnocení komunity KÁMOŠ (aktivní rodiče z Pošumaví): 

1. KÁMOŠ = safe place :))

2. Získala jsem tu nové přátele.

3. Přivedla jsem sem své přátele.

4. Podařilo se mi tu mezi sebou hezky propojit lidi.  

5. Není to tu jen o matkách a dětech – akcí se účastní i prarodiče, celé rodiny i s přáteli. To je nám sympatické.

6. Máme díky KÁMOŠi spoustu nezapomenutelných zážitků.

7. Zelda si tu dělá kamarády a kamarádky.

8. Když mě napadne jakkoliv ulítlá akce, jde se do toho.

9. Pravidelná jóga velkých s malými – supr věc! Líbí se mi, že se potkáváme pravidelně i v červenci a srpnu.

10. Díky Andrea Mrázková za všechno! :))

„Seznámení se s novými lidmi, maminkami. Uvědomění si, že v tom nejsme samy a že každá z nás řeší třeba podobný problém či situaci. Je to pak tak nějak všechno snazší. Super výlety, skvělí lidé, spousta legrace, vyčištění hlavy a vytržení od stereotypu. Děkuji, holky.“ Magdalena Keplová

„Jsem moc ráda, že mohu být součástí KÁMOŠE (i proto, že v těhotenství jsem byla v zahraničí, takže jsem nestihla navázat vztahy s budoucími maminkami). Je to fajn. Taky jsem ráda, že mohu organizovat moje srandavýlety a vy do toho jdete se mnou, protože ráda takhle někdy s partou vyrazím – jsem ten typ, co má kolem sebe rád hodně lidí a spoustu legrace. Super je i pravidelné sházení – jak teď vznikla jóga s Klárkou (protože víme, že když nenaplánujeme akci včas, hůř se to domlouvá). Jóga je rozhodně super, protože zároveň uděláme něco pro své tělo a je taky dobrý, že můžeme posdílet ty naše strasti a necítíme se v tom sami – to taky hodně pomůže.“ Petra Benešová

„Za mě skvělý počin, kdy se seznámíme s podobně naladěnými maminkami a ukazujeme dětem krásy Šumavy. Sdílíme zkušenosti a užíváme společný čas. Paráda!“ Hana Rychtaříková  

„KÁMOŠ nám přináší výletování s dalšími maminkami a prcky a je hezký sdílet mezi sebou jak společné zážitky, tak strasti mateřství a to, že v tom nejsme sami.“ Eva Kohoutová

„Jsem moc ráda, že se potkáme na akcích s novými lidmi, i s lidmi, co známe, jen třeba není tolik příležitostí se potkat o samotě. Taky děti se dostanou do různorodého kolektivu lidí na stejné vlně. Pak samozřejmě je hezké sdílení radostí i starostí. Některé aktivity pro nás nejsou, protože už s dvěma dětmi si něco netroufnu (např. jóga), takže spíš upřednostňujeme outdoorové akce. Je to všechno moc super a děkujeme.“ Romana Sekyrová  

„Do aktivního života komunity jsme se s naším Bartem (18 měsíců) de facto zapojili návštěvou Lekce znakování (level III?). Již během této návštěvy nás nadchlo komorní a přátelské prostředí v rámci komunity, dále srdečnost a vlídné přijetí ze strany všech. Postupem času mě hlavně uchvátily elán a energie vkládaná do snahy se každý měsíc alespoň 1x potkat. Účastnili jsme se jak šumavských výletů, tak indoor setkávání v herničkách. Pravidelně se každý týden setkáváme na józe pro Velké s malými. Mimo získaná přátelství nebo sdílení mateřských témat vnímám jako další silný benefit i tvoření pout mezi dětmi a přivykání si jedináčků na početnější dětský kolektiv. Těšíme se na další příležitosti, které nám KÁMOŠ přinese.“ Klára Schlosserová

• Potřeby pečujících rodičů. Terezie Hradilková, Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v ČR, z.s., projekt Až vyletí z hnízda

• Komunitní služby. Terezie Hradilková, Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v ČR, z.s.

• Potřeby pečujících osob v Pošumaví. Tereza Eberlová, Centrum pro komunitní práci západní Čechy

• Jaké sociální služby máme v Pošumaví. Tereza Eberlová, Centrum pro komunitní práci západní Čechy

• Deinstitucionalizace a možnost rozvoje pobytových komunitních služeb v Plzeňském kraji. Filip Zapletal, Plzeňský kraj

• Dotační možnosti. Eva Collings, Centrum pro komunitní práci západní Čechy